PŘICHÁZÍME ZE TMY
mezi mnou a městem
opouštím kužely světel
pouštím se do tmy
motor utichá
přicházíme ze tmy
její kroky jsou koncert
vychází a mizí s měsícem
koušu jí pohledem
ona se otočí a řekne
přicházíme ze tmy
přicházíme ze tmy
do ticha směřujem
a všechno mezi tím
je jenom naše
přicházíme ze tmy
MEZI STROMY
zapomeň co jsi znal
posbírej co jsi vzdal
nauč se všechno
co ti zakázali znát
na cestě mezi stromy
mimo svět, mimo domy
temnou noc duše
v lesích síly opustí
to, co venku najdu
už nikdy neztratím
k hranicím, přes který přejdu
už se nikdy zpátky nevrátím
z výšky všechno vidím, slyším
soumrak tiše padá
v kořenech jak v mojich žilách
proudí naše krev
nemám žádný jméno
už ho nevyslovím znovu
najdu všechno zpátky tady mezi kmeny stromů
uteč pryč před zákony
který svobodu berou
najdu znovu svý město
kde mě už nikdy nedoženou
HON ZAPOČAL
zazněly rohy a započal hon
vzduchem víří střelný prach
svý ruce toužím ve tvý krvi smáčet
nevinných obětí vrah
tvou hlavu na zdi chci mít
na počest smrti rum pít
v zeleni zeleným, nejsem však přítelem
toho, co střeží si les
svou duši vyléčím jediným výstřelem
spasí mě prolitá krev
převahu na odiv dám
jsem geroj, nezemřu sám
utíkej dokud máš ještě dost sil
stejně až vystřelím, neminu cíl
ke skvrnám na hřbetě přibyde nová
budeš mou trofejí, navěky slavná
Vidím tě na míle, zrcátko svítí
uštvu tě až na samý pokraj bytí
na kraji lesa skončíme spolu
tvůj pohled sklápí hlaveň pušky dolů
SRNA
na mokrým mechu srna a já
v rodišti stromů který tak zná
proč se schováváš?
Co mi nalhávás?
Stávám se tebou, slyším tvůj smích
přestávám chápat, proč chtěl jsem tak mít
tvou kůži v cimře, kde smrdí rum
zahnanej v koutě, ubohej vůl
co bude dál? – jsem kreténů král
chci nechat srnu a vrátit se domů
na kraji lesa pohlcen tmou
bez světla nenajdu zpět cestu svou
nevrátím se tam, kde jsem nic nenašel
neohlížím se, kéž bych tehdá odešel
V HROBĚ
Jsme tu sami, němá tváři
z očí do očí
les utichá, když mě svádíš
a já zapomínám, kým jsem byl předtím
odvez mě na svém hřbetě
někam pryč, daleko odsud
ty a já jsme jedním bytím
navždy spolu v hrobě
Staneme tu zadržení
žárlivostí obklíčení
kulku schytá lesní kráska
naše zakázaná láska
čtyři rány jako z děla
noří se do mýho těla
bože dej pokoj mý duši
hlína buší, buší, buší
jak jsem jenom
mohl chtít
svoje město
opustit
Pohřben v mělkým lesním hrobě
měl jsem věřit jenom sobě
jsem vzpomínkou svýho města
jeden z mnoha, jeden ze sta
už mi sají morek z kostí
už mou kůži neopustí
pryč z každodenního shonu
mám to všechno na ohonu
vyrostl jsem z černý hlíny
kus mi zbylo za nehtama
ruce bolí, pouštím balvan
nechávám to všechno plavat
ZAPOMNĚNÍ
po ulicích bloudím sám
neviděn a nepoznán
mraky táhnou, cejtím zimu
na koho však svalit vinu?
musím blíž a musím dál
abych si to urovnal
mám veliký překvapení
– tam na konci světlo není
vidím jenom to, co bylo
chtěl jsem utýct odsud pryč
teď jsem zpátky, nemám nic
polapen do vězení věčnýho bdění
odsouzen žít ve městě, kde nikdo není
žádnej význam nemá moje snění
chodím, hledám zapomění
olovem políben
svůj život uzavírám
vidím jenom to, co bylo
za zradu od sebe sobě
nemám klidu ani v hrobě
polapen do vězení věčnýho bdění
odsouzen žít ve městě, kde nikdo není
žádnej význam nemá moje snění
chodím, hledám…